Írán 2003 - příběh především o lidství 26.12 2003 Íránské město Bam postihlo dnes ničivé zemětřesení. Podle prvních informací zahynulo 20 000 lidí, mnoho jich bylo zraněno, tisíce jsou bez přístřeší. Na místo neštěstí dorazily první záchranářské týmy, aby se pokusily zachránit zasypané osoby a pomoci postiženým.

 

 

Po téhle zprávě se ozval mobil Míry Dolanského, zrovna když doháněl vánoční resty. Volala Zuzka Petrášová. „Víš to?“ ptala se. „Jako co?“ nevěděl Míra.

"V Íránu bylo zemětřesení, je to děsný, spousta mrtvých. Tak co, jedem?"

Zahájená práce byla zapomenuta, Mirek v tu chvíli blahořečil za vynález Internetu. Když tam hledal informace, tanul mu na mysli rok 1999, kdy se účastnil záchranných prací v tureckém Izmitu po podobné přírodní katastrofě. Získané zprávy byly hrozivé a zároveň tak trochu uklidňující. Na pomoc se už vydaly stovky záchranářů z mnoha zemí světa. Míra sáhl po telefonu a v tu chvíli nastal souboj s časem a překážkami, které do cesty bizardně přinesly svátky klidu a míru – Vánoce.

 

První telefonát byl na ministerstvo vnitra, které navzdory volna většiny pracovníků, vypravovalo vlastní tým. Nicméně úředníci byli skvělí: „S námi bohužel odjet nemůžete, ale jestli chcete, jeďte. A pokud vám můžeme nějak pomoci, obraťte se na nás.“ Skvěle se zachovalo i ministerstvo zahraničí, překvapené tím, že kdesi na severu Čech jsou blázni, připravení jet do Asie. Jeho pověření usnadnilo na dlouhé cestě mnohé. Obdiv zasluhují všichni ti, kteří nad naší snahou nemávli rukou. Za všech sil se snažili svou autoritou napomoci odjezdu. Ve dnech celoevropských svátků bylo snadné říci, že to nejde, ale oni udělali všechno možné, aby dokázali, že nápad několika Čechů dojet kamsi do Íránu, lze uskutečnit.

 

Doprava do místa neštěstí se zpočátku zdála být jednoduchá, Němci uvažovali o naložení naší skupiny do letadla buď v Praze nebo v někde v Německu, jenže pak z toho nějak sešlo. Íránská strana totiž už po třech dnech intenzivního hledání v sutinách nechtěla psovody a tým původně složený pouze ze záchranářů se postupně měnil v humanitární, podle požadavků zjištěných prostřednictvím paní Jelínkové z naší ambasády v Íránu. Vynořovali se pomocníci – pejskaři z Hejnic se zkušenostmi z Turecka a jiných zemí, vycvičení do tvrdých podmínek i bez svých čtyřnohých kamarádů, tvrďásci ze záchranného týmu Psychos, členové libereckého červeného kříže, osvědčení z povodní v roce 2002. Začala nevídaná akce. Ve městě pod Ještědem vznikal tým, který chtěl pomoci, jak mu velelo jeho svědomí, daleko v Asii lidem, postiženým pohromou u nás neznámou. Bylo nutné řešit rychle spoustu věcí – nejprve kontakty. Bezpočet telefonátů z vlastních mobilů na českou ambasádu v Íránu, aby byly přivezeny potřebné věci podle stále se měnících požadavků, bezpočet telefonátů do Prahy na ministerstvo vnitra, zahraničí a společnost Člověk v tísni, bezpočet telefonátů po Liberci firmám se žádostí o podporu materiální i finanční. To vše v době, kdy většina Evropy slavila Vánoce a připravovala se na oslavu příchodu Nového roku.

 

V kanceláři bylo jako ve včelím úle:

„Kdo máte telefon na ambasády?“

„Už jste někdo volal do Tesca? Byli včera velice vstřícní.“

„Je potřeba zavolat do Canisu, potřebujeme pracovní obleky – nejlíp kombinézy a červené. Taky roušky, rukavice atd.“

Kdo mluvíte anglicky? A potřebovali bychom taky tlumočníka do turečtiny a arabštiny.“

 

„Červený kříž v Mělníku nám chce pomoct a posílá 50 tisíc,“ usmála se Eva a vzala další telefon.

Bylo to jako sen, když se z telefonů ozývalo – „to by asi šlo, kdy si přijedete?“ A tak jsme jeli do Ravy pro sekanou, známou z povodní, do Framilu pro dětskou výživu a další potraviny, do Vratislavické kyselky pro pití na cestu, k libereckým pekařům pro chleba, do Tesca pro mléko a konzervy, do Severochemy pro desinfekční prostředky, Míra Dolanský poskytl vlastní elektrocentrálu, Arcidiecézní charita v Praze a Českých Budějovicích dodaly chemikálie na úpravu vody, deky, léčiva, spoustu hygienických potřeb a mnoho dalších věcí.

 

Kromě materiálu bylo třeba zajistit víza do Íránu a tranzitní přes Turecko, zařídit očkování i hladký průjezd pohraničními přechody, s čímž pomohlo ministerstvo zahraničí, stanovit optimální trasu, ve spojení s našimi ambasádami zajistit na trase doprovod v nebezpečných místech Turecka a Íránu.

 

V kanceláři se objevil doktor Jan Šolc, bývalý poradce prezidenta Václava Havla a předseda Etického fóra. Jeho zásluhou získal tým třistatisícový úvěr, aby vůbec mohl odjet, protože nedostatek peněz byl největším problémem. A to jsme nevěděli, že se tenhle člověk připravoval na nutnou operaci, jenže když na Silvestra za pět minut dvanáct zazvonil v jeho bytě telefon a Míra mu vysvětloval, že hned teď potřebuje tři sta tisíc korun, začal mobilizovat své známé. V poslední den roku, kdy už měl každý žehlit košili na slavnostní večer, zařídil, že se spojil řetěz lidí, který končil v liberecké pobočce České spořitelny. Jeho pracovníci vydali Mirkovi a Petrovi potřebné peníze už za zavřenými mřížemi. To všechno by se dalo přirovnat k zázraku.

 

V průběhu pěti dnů byl sestaven tým, sehnána požadovaná terénní auta, peníze a vše, co bylo třeba. Auta s českými vlajkami se rozjela z Liberce do Prahy, Českých Budějovic a k  Sedlčanům, kde byl připraven náklad. Připojené vleky nesly po dvou tunách materiálu, vlečné zařízení nadoraz a na první pohled neskýtalo zrovna záruku, že vydrží tak dlouhou cestu. Jak podotkl Míra, byl to zvláštní a podivně krásný konec roku.

 

Na Nový rok ráno se všechna auta – včetně Mírova Gandalfa a Zuzčiny doprovodné Leštěnky, jak překřtili Zuzčina Forda účastníci mise, setkala v Brně. V sedm ráno si odjíždějící i doprovod popřáli dobrý Nový rok a vydali se hledat někoho, kdo by jim během dopoledne po celorepublikově probděné noci opravil jedno z vozidel. Našel se, díky firmě Nissan v Liberci, Brně a Praze. Ve dvanáct bylo hotovo a ve dvě odpoledne se kolona vydala na téměř šest tisíc kilometrů dlouhou trasu, na níž nikdo nevěděl, co je čeká. Ale ještě před prvním otočením kol se odehrála malá slavnost.

 

„Martine, bouchni šampus“

„Tak jo“ bere Martin v novém účesu do ruky láhev sektu, chvíli s ní zápasí a pak letí špunt do výšky.

„Tak na šťastnou cestu a dobrý návrat.“ řečnil Martin a spolu s ostatními utvořil skupinku, aby si pořídili poslední společný snímek na území České republiky.

Eva jim z Leštěnky zamávala a vydala se domů. Devět lidí, sedm z Liberce, jeden z Hejnic a další z Prahy, pospíchalo. První noc strávili v Maďarsku, třetího ledna už spali na naší ambasádě v hlavním městě Turecka, Ankaře. V Istanbulu přejeli hranici mezi Evropou a Asií a ve městě na rozhraní obou kontinentů se ani nezdrželi. Jen zaznamenali velké množství mešit, moderní stavby, silnice a mosty.

„Vítejte“, podávali jim na velvyslanectví ruce diplomati. „Až se ubytujete, přijďte na guláš“. Sprcha, nocování pod střechou a v postelích znamenala pro všechny velkou úlevu a odpočinek. Předchozí noc proklepaná v autech moc příjemná nebyla.

Odjezd z českého ostrůvku uprostřed turecké metropole byl doprovázen kapkami deště.

Auta začala šplhat do kopců, na vrcholcích vzdálených hor byl vidět sníh. Cestou vzpomínal Míra a Franta na Izmit, jímž právě projížděli, kde před pěti lety pomáhali také obětem zemětřesení.

 

„Panebože, před námi je nehoda“.

Zuzana už držela kufřík se zdravotním vybavením a než se kdo nadál, byla venku z auta. Dvěma těžce zraněným poskytla společně s Mírou a Fandou pomoc, pak je předala záchranné službě. Jak se dozvěděli později, zachránili zraněným život.

 

„Potřebujeme vybrat peníze“, šířilo se skupinou a jedno auto se v Sivasu oddělilo a zamířilo k bankomatu.

Tak šup kartu dovnitř, naťukat PIN a zmačknout enter. V tu chvíli zhasl nejen bankomat, ale i celá ulice.

„Jéžiš, co jsi to udělal?“ ptali se oba přihlížející překvapeného Martina. „Vždyť jsi vyhodil půl města.“

Všichni civěli s otevřenou pusou na přístroj, v němž karta zmizela.

„No, dobrý“, mínili všichni a připravili se na noc, strávenou před bankou. Bankéři jim vydali ztracenou kartu bez problémů i s potřebnou hotovostí. Posádka dorazila na místo setkání deset minut po vyproštění Mírova Gandalfa i s vlekem ze závějí. Poslechněte, co se přihodilo druhé části výpravy, přibližně v době, kdy selhala bankovní elektronika.

Celé generace tamějších obyvatel nezná sníh, jehož během hodiny napadl metr. Když Mírovo auto, stoupající do sedla 2.500 m nad moře, odmítlo jet na dvojku, dostalo jedničku a na ni začalo couvat. Míra řval na posádku „vyskákejte“ a nakonec vyskočil taky. Všichni tři prožívali nejdelší vteřiny svého života. Na levé straně příkop 6m hluboký, na druhé straně sráz o jednu nulu hlubší. Auto i s vlekem se zastavilo v závěji. Za ním jedoucí Pajero scouvalo dolů na jakousi rozšířenou zatáčku. Z blízkého domku vyšli dva muži – Kurdové a zvali je dovnitř. Obě posádky strávily noc u lidí, o nichž se říká, že podřezávají krky na potkání. Ráno zamávali hostitelé na okolo jedoucí protahovací auto. Navijáky, pásy i pomoc domorodců a tureckých vojáků pomohla dostat auto zase na silnici. Vojáci turecké armády je vzali radši na svou základnu a do rána zajistili, aby cesta přes hory byla průjezdná.

 

A protože svět je opravdu malý, pocházel velitel posádky z Izmitu, kde působili po zemětřesení i Míra a František. Setkání bylo dojemné. Povídalo se o všem možném, nejvíce o Bamu.

„No, víte, my sice Íránce moc rádi nemáme, ale co se tam stalo je hrozné. Jste frajeři, že jedete. Náš tým už tam je.“

 

Ráno vyšplhal celý konvoj téměř do tří tisíc metrů a to už měli menší potíže jak lidé, tak auta. Sešup k íránským hranicím byl celkem snadný.

 

„Hampi, co kdybychom si pustili nějakou muziku? Ale nejradši Landu, jo?“ zeptal se kdosi benjamínka Petra.

„No to teda nevím, jestli ho najdu, uvidím. Člověče, mám ho!“ Daniel Landa plní prostor auta hodinu, dvě, až se ozve Zuzka.

„Hele, já bych změnila repertoár. Měla bych chuť na Beatles..“

„No to je průšvih, to vůbec nevím, jestli je máme.“ Hrabe se Hampi na sedadle a pouští druhou ze dvou kazet, které měli sebou. V podobném duchu se odehrávaly dialogy o jídle. Každá posádka měla nabaleny povodňové sekané, vepřové konzervy, chleba, pití, bonbony.

„Mám hlad“ oznámil kdosi. „Dal bych si konzervu, ale jen vepřovou, jinou ne nebo sekanou. Na nic jiného chuť vůbec nemám.“

 

„Hele, hranice“ ohlásilo první auto vysílačkou všem ostatním.

Íránský policista vzal do rukou české pasy, hluboce se uklonil a pomodlil se. Zuzka si uvázala šátek, aby dostála íránským zvykům a neodložila jej až na zpáteční cestě v Turecku. Na prvním parkovišti

čekala na českou kolonu íránská sanitka a s povolením Národní společnosti Červeného půlměsíce Islámské republiky Írán užívat znak červeného kříže a červeného půlměsíce na jejich území. S rozsvícenými světly vedla česká auta až do Teheránu. Byla to obrovská pomoc, protože za volantem íránských aut sedí občas narkomani a jejich způsob jízdy je značně nevyzpytatelný. Na jedné zastávce obklopili česká auta Íránci.

„Kam jedete?“ ptali se. Nastal čas pro práci Cyrila, studenta turečtiny, perštiny a fársí.

„Do Bamu, chceme tam pomoci a vezeme to, co potřebují.“ odpovídali Češi.

„A to jedete takovou dálku? To jste dobří. Ale musíte všechno dovézt až na místo, aby to dostali ti, co to potřebují.“

Před Teheránem si převzal libereckou kolonu pracovník české ambasády Jiří Kobza, jak se ukázalo nepostradatelný znalec místních poměrů a společně s ní pokračoval pouští až do Kermánu, města vzdáleného od cílového Bamu cca 200 km, ale nezasaženého zemětřesením. Jirka zapadl mezi libereckou partu jakoby byl s nimi odjakživa.

V hotelu k nim napřáhl ruku zjevně unavený Honza Mrkvička, zástupce společnosti Člověk v tísni., který byl v Bamu hned dva dny po neštěstí.

„Tak heleďte se. Musím vám vysvětlit, jak to tady chodí. Pracuje tu deset polních nemocnic, jsou tu dobrovolníci ze třiceti tří zemí. Část jejich práce organizuje OSN, ta taky vybudovala tábor pro zahraniční záchranáře na stadionu a tam taky asi budete bydlet. Hlídají ho vojáci, dostanete identifikační karty. Další část pomoci si vzal pod křídla červený půlměsíc, působí tu i UNICEF.

Taky bych potřeboval někoho z vás, abyste pokračovali v našem projektu, stavíme záchody v mezinárodním kempu, je to potřeba dodělat a rozmístit. Materiál nakoupíme v Kermánu, bude potřeba ho dovézt, dělníky zajistí Ali Nasiri, je docela schopnej, mluví anglicky. Má na starosti celou koordinaci.

 

Kdo z vás se toho ujme? Já zítra letím do Afghanistánu.“

Pověřen byl Martin a společně s Mírou rozhodli, že pro dopravu potřebných věcí použijí svá auta.

„Hele, kdybys potřeboval ještě něco vědět, popřemějšlej, zítra se ti budu ještě chvíli věnovat“. A zmizel. Bohužel mu letadlo odletělo dřív, než stačil s Martinem cokoli probrat.

Další noc konečně dorazili do apokalyptického města s historií starou dva tisíce let. Prastará citadela, udržovaná po generace samotnými obyvateli Bamu, navštěvovaná tisíci turisty, se rozpadla na prach, stejně jako 85 procent všech budov. Zmizely silnice, nemocnice, školy, domy, úřady, rozvody elektřiny a společně s výstavným středověkým městem odešlo na věčnost 45 tisíc obyvatel. Mezi nimi byli téměř všichni lékaři a sestry a také všichni íránští psovodi, kteří přispěchali na pomoc zasypaným hned po prvním otřesu země. Netušili, že země se otřese ještě jednou a pohřbí je pod starověkými troskami.

 

Liberečáci neotáleli, hned druhý den ráno se ohlásili v kanceláři OSN a předložili jim své představy pomoci. S tím, že by liberecký kolektiv působil na okraji Bamu, případně v okolí íránské úřady nesouhlasily. Měly obavy o bezpečí záchranářů. Nebyl to první případ i pracovníci ukrajinské nemocnice se jim později svěřili, že Íránci z obavy o jejich životy nepovolili její činnost mimo Bam.

 

Bylo třeba vyřešit spoustu věcí – komu předat dovezený materiál, rozdělit lidi podle toho, kde budou nejlépe využiti. Koordinaci a komunikaci s partnery měli na starosti Míra Dolanský, Martin Fryč, Petr Hampacher, Jiří Kobza a Cyril Bumbálek. Předáním humanitární pomoci byli pověření Míra Dolanský a Milan Bártík, Franta Schejbal, Vašek

Kosař a Jan Fiedor byli takové holky pro všechno – řídili auta, rozváželi a přiváželi materiál, nakupovali léky, spravovali všechno rozbité, instalovali sanitu, pomáhali v kuchyni a ohromně se osvědčili. Zdravotníci to měli jasné, po projednání s íránskými koordinátory se spojili s ukrajinskou polní nemocnicí a vytvořili česko-ukrajinské dětské ambulantní oddělení. Po rychlé domluvě s ukrajinským personálem putovala Zuzana Petrášová a Petr Hampacher na kratičkou praxi do nemocnice. Devatenáctiletý Petr, sice nejmladší člen výpravy, ale osvědčený záchranář, prožil šok hned na začátku. Dvacet minut po nástupu na ukrajinskou traumatologii zemřela na jeho oddělení čtyřiadvacetiletá žena, zraněná při zemětřesení. Měla těžce zhmožděný obličej, chyběly jí svaly na nohou. Petr se poprvé v životě díval do tváře smrti a nebylo to naposledy. Se zdravotní péčí pomáhali, pokud to bylo potřeba i Míra Dolanský a Martin Fryč. A opět musím použít slov Míry Dolanského.

„Osud mi dopřál pomáhat lidem ve společnosti skvělých záchranářů ať už u nás či v zahraničí. O ukrajinských lékařích a záchranářích, o celém osazenstvu polní nemocnice mohu říct jen jedno – je to šlechta mezi lidmi, kteří si za cíl svého života zvolili pomoc ostatním.“

 

Do dětské ordinace proudily od samého počátku stovky malých pacientů s doprovodem. Zdravotníci ale dělali co uměli aby jim pomohli. Co pacient, to příběh.

 

„Má holčička je nemocná.“ podávala matka Petrovi pětiměsíční děvčátko, vážící dvě a půl kila, s rachitidou. Lékař poslouchal drobný hrudníček a pak vyřkl diagnózu: „Oboustranný zápal plic. Bez převozu do nemocnice nepřežije a pokud do ní nepůjde, dávám jí 48 hodin, pak určitě zemře.“

Půl hodiny se snažil ukrajinský lékař a český zdravotník přemluvit matku, aby dívenku odevzdala do rukou lékařů. Byla připravena sanitka, všechno zařízené.

„Nemůžu s ní do nemocnice, mám doma ještě další děti.“

„Ale vždyť ji tam můžete nechat, postaráme se o ni “ snažili se zdravotníci zachránit život visící na vlásku.

„Nenechám ji samotnou.“ prohlásila matka a s dítětem odešla. Už o ní neslyšeli, ale ta noc byla v Bamu velmi chladná a bydlení ve stanech znamenal pro malou pacientku určitě rozsudek smrti.

 

Zuzka s Petrem se střídali po směnách, protože Petr ale zároveň působil jako styčný důstojník s OSN, musela občas Zuzana natáhnout směnu na dvojnásobek. Bylo to občas k zoufání. Od osmi hodin stávala před ordinací pro děti, zřízenou ve stanu, fronta čítající dvě stě lidí. Těžká nachlazení ze studených nocí strávených pod stanem, popáleniny způsobené převrácenými vařiči, úrazy nejrůznějšího druhu, otravy hořlavinami, když si děti i dospělí spletli láhev s vodou s petrolejem nebo lihem. Snad nejhůře nesli zdravotníci zanedbané rány, které způsobily dětem bolest, jíž se dalo předejít. Zuzka si bude dlouho pamatovat na nastydlého asi čtyřletého chlapce s vysokou horečkou, kterou však způsobilo neléčené opaření. Íránští lékaři sice kluka ošetřili, ale už s ním nikdo nechodil na převaz.

Téměř hodinu trpěla Zuzka při odstraňování spečeného obvazu. Při pátém převazu už bylo zřejmé, že mrňous bude v pořádku.

 

A nejen rány na těle museli napravovat čeští zdravotníci. Neviditelná zranění duší, mnohem hlubší, než kdo mohl tušit byla občas oříškem, který pomohla někdy rozlousknout náhoda. V ordinaci se jednou objevil kluk s prázdným výrazem v očích. Při zemětřesení přišel o celou rodinu a na troskách domu ho našla snad jeho teta. Hošík od neštěstí nepromluvil. V ordinaci se ocitl s nepříliš hlubokým kašlem a bez protestů sledoval vyšetřování lékaře. Vtom se ve stanu objevil dlouhán Vašek, přezdívaný Chouma a na kluka se usmál. A on na něj a cosi řekl. V zemích, kde vysocí lidé nejsou tak často vidět byl přerostlý chlap velkou zvláštností. Možná mu ten Choumův úsměv a nezvyklá výška vrátila zájem o život.

 

Do ukrajinské nemocnice putoval také zdravotnický materiál z Čech.

„Vy jste nám vytrhli trn z paty.“ pokřikovali radostně. Docházelo jim mnohé, další zásilka byla teprve na cestě a kdyby nebylo Čechů, nastaly by problémy. V českých hlavách se vynořovaly zasunuté zbytky ruštiny a po večerech, po dnech plných únavné práce, si lidé z Čech a Ukrajiny po přestěhování z mezinárodního tábora ke slovanským příbuzným povídali o všem možném. Kyd si našel kamaráda horolezce,zdravotníci hovořili společnou řečí o svých záležitostech a všichni společně plánovali většinou po večeři příští den. Byla sice pokaždé stejná, stejně jako snídaně a oběd, ale velice chutná. Mezi ukrajinskými lékaři se s velkou vitalitou pohyboval doktor s vizáží Dědečka Mrazíka s věčným úsměvem na tváři, vždy připravený diskutovat o čemkoli. Až za několik dní prozradili jeho kolegové Čechům, že to je jeden ze světových uznávaných anesteziologických odborníků, přednášející několikrát za rok i ve Spojených státech. Dezinfekční materiál a prostředky na úpravu vody byl rozdělen na několik částí, něco dostali Ukrajinci, něco nemocnice Federace národních společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce, rozvoz zbytku dostal na starosti vojenský chemik Kyd.

„Viděli jste ty Korejce?“ ptal se Martin ostatních u večeře. Ukrajinci i Češi se začali smát. „To je teda síla,“ chechtali se všichni. Maličký kolektiv korejských policistů pracoval tvrdě s těžkou vyprošťovací technikou. Ráno absolvovali povinnou rozcvičku a pětkrát denně měli nástup, prostě udržovali zvyklosti, které jsou pro nás už jen úsměvnou vzpomínkou.

 

„Jak ti jdou záchody?“ ptal se Míra Martina další den, když přišel z práce. „No, dobrý, hoši makají. Sice tím svým tempem, ale to víte. Honem tady nejde nic. Dnes mi jeden z nich říkal, že nemám chodit tak rychle. A už taky vím, jak se jmenují Madzid, Reza a Muhamad.A dnes už mě pozdravili Salam Martin. Lidi, mám takovej dojem, že se jim moc líbí, že se s nimi normálně bavíme a neděláme ze sebe pánybohy. Problém je v tom, že sami neudělají nic, když jsem místním ukázal, jak mají sestavit stavebnici záchodu, našel jsem ji tak, jak jsem ji tam nechal. A co tvoje záchody?“ upřel Martin oči na Míru, který si dobrovolně nařídil odpudivou povinnost čistit záchody v areálu nemocnice. Když jejich stav uviděl poprvé, měl pocit, že na něho skáčou metrové bakterie a veškeré riziko vzal dobrovolně na sebe.

„No taky dobrý. Už se mi nechce pořád blejt. A ty odpady, co namontoval Franta fungujou“ oznámil suše.

 

K diskuzi se přidal Kyd. „Věřili byste tomu ? Dnes nám na nějaký křižovatce lidi tleskali. Jo a v malajský nemocnici měli radost z toaletního papíru, už tam neměli skoro žádnej.“

Do Kermánu vyrazili Liberečané pro další léky a zdravotnický materiál docházející v ukrajinské nemocnici, koupené za peníze českých sponzorů. „Zaplaťpámbu,“ radovali se ukrajinští zdravotníci, v jejichž rukou tál všechen materiál jako jarní sníh. Jeho spotřeba neustávala, kromě spousty dětí ošetřovali samozřejmě mnoho dospělých i těch, kteří měli zanedbaná starší onemocnění. Všichni byli zoufale vyčerpaní, spali maximálně čtyři hodiny denně, únavu Ukrajinců i Čechů však překonával vtip a přesvědčení, že jsou tam, kde mají být. I třeba při škrábání brambor.

 

Gurmánovi Petrovi zasvítily oči. Z Kermánu přivezli věnečky se šlehačkou a krémem. „Teda vám řeknu, že Íránci jsou vynikající cukráři. A vůbec uměj vařit. Ty jejich pečený kuřata se šafránem a rejží a to si můžeš vybrat bílou nebo žlutou. A ochutnali jste už jejich rajčata? I upečená jsou fantastický.“

Přidávali se i další spolustolovníci. „Hrozně mi chutná zdejší jogurt a ten jejich kebab, to je balada.“

„Mají taky děsně dobrý polívky a dorty. Prý dávají do všeho pistácie i rozemletý do omáček.“ Přidal se další.

„A už jste někdo zkoušel jehněčí v zelenině? To je bašta. Jenže škoda, že to je všechno k dispozici jen v Kermánu. Tady nás živí Ukrajinci a dávají, co mají. Je to trošku fádní, ale dobrý. Taky tu nejsme kvůli jídlu, ale kvůli úplně něčemu jinýmu.“ uzavřel Míra. „Jde se spát.“

Další den byl zase pracovní. Cyril Bumbálek, tlumočník do fársí, narazil ve městě na místního učitele, který ho dovedl do míst, kde kdysi stával jeho dům. Zbyly z něj jen trosky a uprostřed nich nepoškozený strom s plody grapefruitu.

„Na, vem si“ utrhl jich několik pro všechny české záchranáře. „Znám od vás jen Nedvěda, ale to tady zná skoro každý. A děkujeme vám za pomoc.“

Před dětskou ordinací stála obvyklá fronta většinou matek, tet či jiných ženských příbuzných s dětmi. Muži přišli pouze v případě, kdy žádná žena v rodině nezbyla. Ukrajinský lékař těšil trpělivě plačící tříletou Fatimu. Byla vyděšená z bílého pláště a neznámého přístroje, kterým doktor poslouchal její hrudníček. Dostala léky a na utišení sušenku. Její teta si poslechla instrukce a kromě už uklidněné holčičky si odnesla ze zdravotnického stanu ještě novou deku.

Íránský voják pustil další pacientku. Desetiletá dívenka se trochu bránila rukám lékaře, tak jak jí, už v tak v útlém věku, káže její víra, i když zároveň připouští, že kromě jejího budoucího manžela se jí může dotknout jen doktor.

„Panebože, kdo jí trhal ty mandle“ bědoval doktor při pohledu do krku dítěte. „Vždyť se jí musí špatně polykat.“ Jizvy po špatně provedených výkonech, odrážející možnosti zaplatit lékařskou péči, měli před sebou zdravotníci každý den.

 

Martin se íránským koordinátorem Alím scházel každý den, většinou po práci. Martin mu pověděl, co je nového, jaký materiál je potřeba a kolik lidí by bylo na práci třeba další den.

„Tak co,“ mrkl Alí na svého českého kolegu.

„No dobrý, už jsi viděl, kolik se nám podařilo postavit těch záchodů? A ty hotové už mají taky nápis People in need, to je takový finále, víš?“ hovořil Martin svou jednoduchou angličtinou o pokračujícím českém projektu Člověk v tísni.

Alí se usmál. „Ale Petrova angličtina je lepší,“ pochválil usměvavého benjamínka, který kromě intenzivní práce v nemocnici vedl také stále spoustu diskuzí s nejrůznějšími koordinačními orgány. A pak už oba unavení záchranáři klábosili o všem možném.

„Alí, jak to tady bude s hygienou a se stravováním“ napadlo Martina „Tenhle stav se nedá udržet. Za chvíli bude jaro a když se nevyřeší hygiena, čekají vás problémy. Může začít jakákoliv epidemie a když odjedou zahraniční nemocnice a zdravotníci, může z toho bejt slušnej průšvih.“

„No, tak na tom se už pracuje“ zamyslel se Íránec. „Už jsi asi viděl, jak buldozery razí aspoň nějaké cesty, aby byly průjezdné pro auta. Taky budou zřízeny provizorní jídelny na víc místech. V táborech jsou postaveny záchody, přibudou taky umývárny. A jak začne teplejší období, začnou se lidi starat snad sami.“ líčil budoucnost obyvatel starobylého města Alí. „Všechny mrtvé, pokud jsme je našli, jsme pohřbili do společných hrobů, jinak to nešlo. Tohle jsme museli udělat co nejrychleji, právě proto, abychom neohrozili ty živé. Celý ten prostor jsme zasypali vápnem, aby se zabránilo infekci. Udělali jsme co šlo, ale je jasné, že musíme počítat se vším. Snad tu nějaká nemocnice zůstane, asi ta červeného kříže a půlměsíce a pomůže OSN“ povzdechl si.

„A co bude s citadelou, vždyť Bam živila. Jezdily sem mraky lidí a utrácely tu peníze“ zajímal se Martin

„Ta bude muset zatím počkat. A víš, že se o ni starali sami obyvatelé? Mnoho rodin mělo svůj kus hradeb, o který se pečovaly. To se dědilo z generace na generaci. Dokonce to mělo vliv na sňatky.“

 

„To jsem ještě neslyšel“ divil se Martin a zvedal se, aby přišel včas k večeři.

 

Petr měl pro všechny novinu: „Tak od zítřka léčíme i dospělé. Přeje si to místní správa. Moc se mi to nelíbí, ale nechtějí o tom diskutovat“ dodal bez svého věčného úsměvu. „jo ale ještě vám musím říct, co se mi stalo“ rozzářil se. „Čekal jsem na benzin a z protějšího krámku vyšel chlap a pozval mě na čaj, že prý tak káže korán. Tak jsem šel a představ si - on zná Nedvěda! A cukr usekávají z homolí a pak si ho dávají do pusy a čaj pijí přes něj. A byl moc dobrej“ nezapřel v sobě milovníka dobré kuchyně.

 

Další novinu jim oznámil Míra. „Honza Fiedor se musí vrátit domů, pojede autem, ale rozhodně nemůže jet sám. Jednak to je dlouhá trasa, jednak je potřeba zajistit jeho bezpečí.“ Los padl na Kyda a oba se další den vydali na dlouhou cestu domů.

Za pár dní oznámil Míra: „ Odjíždíme 21. ledna, takže se připravte, nejdřív jedeme do Kermánu, pak do Teheránu, tam si připravíme auta na cestu a pak vyrážíme.

V den odjezdu si všichni podali ruce s Alím, s mnoha vděčnými Íránci a zástupci nejrůznějších organizací a zemí. Nejpevnější stisky rukou si vyměnili s Ukrajinci, kteří už také plánovali odjezd. Její velitel, generál Vašenko všem se srdce poděkoval a pozval je do jejich nemocnice.

 

„Budeme rádi, když vás zase uvidíme v lepších podmínkách, u nás doma. A teď šťastnou cestu domů.“ Poslední stisky rukou, zamávání a dva teréňáky se vydaly zpět domů.V Kermánu je ubytovali místní v hotelu a další den už byli na cestě do Teheránu.

 

Když byla auta připravena na cestu, nařídil Míra, poučen z minulosti: „Chci vidět všechny pasy.“

Všichni kývali, někteří ukazovali na kapsy, kde je mají. Jenže Míra se nedal. „Já je chci vidět a prohlídnout si je. Pasy putovaly na světlo boží a šéf týmu si je bedlivě prohlížel. „Ty, Hampi, víš, že máš tranzit Tureckem jen na jednu cestu ?“ Petr vyvalil oči. „ Co budeme dělat?“ Míra si věděl rady. Obrátil se na českou ambasádu a než se vyřídila diplomatická nóta na turecké ambasádě, čekal všechny den volna v íránské metropoli. Požadovanou fotografii strhl Petr z mezinárodního řidičského průkazu, protože jak usoudil, stejně ho nepotřeboval cestou sem, tak snad to bude stejné i zpátky.

Zuzka s Choumou narazili na krásné snubní prstýnky a honem si je koupili. Kdyby měli sebou všechny potřebné doklady, uvažovali o svatbě na vyslanectví. Takhle to musí počkat do Čech a aspoň nezklamou rodiče.

Co myslíte, že se přihodilo.V Turecku zastavili české auto s Petrem za volantem a pouze s českým řidičským průkazem policisté kvůli pásu. Nějakou pokutu zaplatili, od většího průšvihu ho zachránil papír o jejich pomoci v Íránu, psaný v turečtině. A to byla poslední napínavá chvíle na jejich cestě za pomocí lidem, kteří ji potřebovali. Všichni se vraceli s vědomím, že splnili to, co si předsevzali. Jak podotkl Míra, každý člen mise prožíval obtíže v jejím průběhu jinak, každému z nich dala tato cesta mnoho cenných zkušeností, snad i poznání sama sebe, svých možností, své odolnosti a možná i smyslu života.

V noci z 31. ledna na 1. února přijeli domů, do našeho města a od pondělí byli zase tam, kde před touto cestou pracovali nebo studovali.

VŠEM těm, kteří poskytli jakoukoliv pomoc a projevili tak obrovské pochopení pro lidské neštěstí děkujeme. Vše, co jste darovali nám pomohlo k uskutečnění cesty a v Bamu a okolí těm, kteří přežili.

Zvláštní poděkování patří PhDr. Janu Šolcovi, předsedovi Etického fóra, za obrovské nasazení při zajištění financí pro uskutečnění cesty a Etickému fóru, které jeho zásluhou poskytlo záštitu.

Velký kus práce odvedla Eva Čejková, koordinátorka akce v ČR, a Martin Kratochvíl, webmaster.

Všem díky.

 

Účastníci:

Jaromír Dolanský begin_of_the_skype_highlighting     end_of_the_skype_highlighting, Martin Fryč, Jan Fiedor, Zuzana Petrášová, Václav Kosař, Milan Bártík, Cyril Bumbálek, Petr Hampacher, František Schejbal

Trasa:

Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Jugoslávie, Bulharsko, Turecko, Írán,

Najeto celkem 11 852 km

Materiál poskytly:

Diecézní charita České Budějovice, Arcidiecézní charita Praha, Oblastní spolek ČČK Praha 3, 6, 8, Severochema Liberec

Potraviny dodaly:

Liberecké pekárny, Fa Revy, Framil, Tesco Liberec, Kyselka Vratislavice nad Nisou

Výpravu podpořili finančně:

Agentura D & D, Magistrát města Liberec, Termizo, a. s., Liberec, Kasro Liberec, Oblastní spolek ČČK Mělník, Hawllet Packard, Cukrárna Tichá Dačice, Junák Staré město pod Sněžníkem, Pan Beránek, Pan Svoboda, Paní Juchelková, Kosařovi, Jednota bratrská, Kornélie Petrášová, Paní Kristlová, Bahá´í společenství, Pan Kvapil, Paní Čejchanová

Morální a organizační podporu poskytly:

Agentura D & D, Člověk v tísni, o.p.s., Záchranný tým PSYCHOS, Jaroslav Fryč, knihkupectví a antikvariát, Off Road Land, Oblastní spolek ČČK Liberec, Autorizovaný prodejce Nissan Brno, Liberec, Praha, Česká spořitelna, a. s., pobočka Liberec, Posádka armády České republiky Liberec, CLC Jungmann

 

Zdroj: Hand for Help